Foto z Ekofarmaření v Sudetech

O víkendu jsem vyrazil jinam, než na tradiční prvomájový koncert a ekojarmark v Olomouci pořádaný v rámci Ekologických dnů Olomouc. Určitě by si i tato akce zasloužila moji pozornost, ale já se vydal do hor, konkrétně Hynčic u Hanušovic, protože tam jedině se dali ještě zastihnout poslední třešně v květu, na rozdíl od nížin, kde byly již odkvetlé.

Jeli jsme přímým motorovým vlakem z Mohelnice až do Hanušovic, takže cesta uběhla příjemně rychle. Za soumraku jsme vystoupili na přeplněné nádraží, kde se to jen hemžilo lidmi s batohem na zádech. Ač jsem měl původně obavy zda bylo místo setkání zvoleno vhodně, brzy jsem našel skupinku lidí díky kloboukům na hlavě, které jsme si měli přivést. Jeden z účastníků přečetl dopis s instrukcemi. Měli jsme jít po červené značce. Trochu jsem to minuli a nakonec se šlo úplně jinou cestou a byla celkem tma, takže jsme nenašli žádný další dopis s úkoly, co jsme měli plnit. Cesta byla do prudkého kopce, tak jsem byl i docela rád.

Povedlo se mi do našeho děje vtáhnout i místní děti, které jsem oslovil. Připadly si důležité a ihned se s námi skamarádily. Některé jejich hlášky byly naprosto úžasné, ale těžko v rámci tohoto psaní reprodukovatelné. Cesta končila na hřbitově, jak to tak v životě chodí… Tam čekalo takové malé divadelní představení Tofla, Aleše a Lenky, kteří hráli místní usedlíky, kteří právě uctívající své předky a očekávajíce pomocnou pracovní sílu nás sudetoněmeckou češtinou přivítali a jali se nás ubytovat. Spalo se tradičně v objektu společnosti MARWIN, která se zabývá hlavně ekologickým chovem koní a zemědělskou prvovýrobou.

Druhý den, ve svátek, jsme měli malou rozcvičku na louce, kde nás sledovalo pár koníků. Z pohledů bylo jasně čitelné že děláme koniny, ale to nás neodradilo. Následovala snídaně a malé představení co nás čeká zítra za práci a proč děláme to, co děláme. Protože bylo krásné počasí, tak jsme vyrazili na výlet po okolí.

Fascinující výhledy, rozkvetlé stromy a květy, hřejivé slunce, pozůstatek zdí vyhořelého kostela, ptáci, ještěrky, prameny, kostelíky, kapličky a jiná poutní místa, se nezapomenutelně vryly do paměti. Také jsem si zahráli kuličky, které kdysi pařily neodmyslitelně k jaru a hru na lišky.

Večer jsme měli volný program kde jsem si hráli a zpívali, já ale nejsem příznivcem nočního povyku a raději jsme šel spát. Co vím od ostatních, tak se pozdě večer program tak nějak sloučil s místní vesnickou zábavou po stavění májky.

Druhý den dopoledne bylo krásně slunečné počasí a ve vesnici panovalo hrobové ticho. Lehce si člověk mohl představit proč asi. Ocenil jsem že se nikde až tak moc nepovalovali odpadky. Asi přeci jen není lidem lhostejné jejich prostředí a dobře vědí, na rozdíl od těch akcí co znám, že tady to za ně žádná firma neuklidí a když kelímek vyhodí sami hned do koše, tak to stejně budou muset udělat zítra sami.

Postupně se začali všichni probouzet a vyrazilo se na louku sbírat pohozené odpadky. Kupodivu jich takových moc nebylo, ale tu a tam se našla nějaká menší skládka, pneumatika v potoce, nebo spadlý a zarůstající posed, který není jen ze dřeva, ale také skla a umělé hmoty. Vše jsme naložili do pytlů a zanesly k cestě, kde to vyzvedne a odveze auto.

Za odměnu nás potom čekala jízda na koni, kterou si samozřejmě nikdo nechtěl nechat ujít. Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. A nejkrásnějším koněm je Velšský cob v Hynčicích! Při hřebelcování stál a ani se blahem nepohnul.

V neděli jsme se rozloučili a vydali se domů. Mě po cestě zaujala elektrifikace trati Zábřeh – Šumperk a maličké kačenky na našem potoce. Jaro je definitivně za námi a nezbývá, než se těšit na léto!

Fotografie si můžete prohlédnout na http://picasaweb.google.cz/cejvik