Tenkrát na východě

Cestování mě nikdy moc nelákalo, ale za prací? Proč ne! A obzvlášť když to bylo na pomoc v akci "Z" našim soudruhům z SSSR! Myslíte si že jsem se zbláznil? Ale kdepak! To jsem jen navštívil společnou akci "Tenkrát na východě" zákl. článku Hnutí Brontosaurus Fénix a občanské sdružení Bacrie.

Cesta na blízký východ byla vlakem tentokrát téměř bezproblémová, takže heslo "České dráhy? Moudřejší vystoupí!" se nepotvrdilo. Vlaky sice měly pár minut zpoždění, ale to v pátek nebývá nic neobvyklého. Zato čím dál tím méně obvyklé bývá že na sebe čekají. Nevím zda to je záměr, ale statisticky tak má zpoždění vlastně méně vlaků. Jen na vysvětlenou: Jeden rychlík s 30min zpožděním je méně, než jeden rychlík a 10 navazujících spojů. Drahám se ani nedivím, není to tak dávno co jim hrozili pokutou za zpoždění vlaků. O cestující přece nejde a tomu odpovídá i to, že v množství slev a výhod které nabízí, je zcela jedno zda dva cestující jedou na zákaznickou kartu nebo na hromadnou jízdenku.

Jelikož jsme nebyli patřičně s kamarádkou oblečeni do dobových sovětských kostýmů, tak si nás ani hlídka Komsomolu v ruských vojenských uniformách a rudou hvězdou na beranici nevzala hned ve vlaku hezky stranou, jako to udělala s ostaními, takže jsme mohli sledovat udivené pohledy ostatních cestůjícíh a z komentářů se ve mě nejsilněji zapsal "Kluci jedou po měsíci z vojny důmů a hned se předvádí..." od jedné paní ve středních letech, která byla tak zmatená že na nějakou sametovou revoluci úplně zapoměla. Hold na lepší (alespoň pro některé) se rychleji zvyká... Mě alespoň uklidnil pocit, že batoh na zádech jsem znárodnil u soudružky.

Po vystoupení v zapadlé dědině nedaleko Chocně jsme se trochu pohledem seznámili navzájem. Nikdo jiný tam totiž nevystupoval. Snad proto je asi zastávka Dvořisko jen na znamení. Tudíž znamenitá pro začátek takové akce. Odtud nás jeden ruský voják dlouho vedl přes louky, lesy a poněkud tající mokrý sníh na hluboce oraném poli směrem k Chocni. Pole bylo velmi těžce schůdné, abychom si připoměli jaké to v Rusku je, když Kozáci vytrhají koleje a vlakem se nejede. Pak už se ovšem přiblížila světla Chocně a večerní procházka takřka růžovým sadem, kdyby nebyl únor bílý...

Ubytování bylo zajištěno v multifunkčním domě, kde kromě Skatů (Junáků) sídlí taky ČTU - České tábornické unie (prosím neplést s ČPU a aférou půjčovny v Chocni) a Rodinného centra Beránek, jeho zřizovatelem je Jednota bratrská. Takže světlo (skoro z Betléma), (skoro rodiná) pohoda a (skoro suchá) cesta byla u konce. Pustil jsem se po pár nezbytných vět pořadatelů do přeorganizování místa na spaní a pak jsem se již zapojil mírně pasivně, jelikož jsem byl dost unaven, do večerního programu, jehož součástí byla i kádrová kontrola.

Ráno po dobré snídani byla přednáška o využitelnosti rákosu jako staveního materilálu a to zejména na střechy. V minulosti bývaly střechy s rostlinnou krytinou, ať už to byl slaměný došek nebo rákos, charakteristické pro celý náš venkov. Rákosové rostliny se vyskytují v mělkých bažinatých vodách, kde tvoří souvislé, od jara do podzimu těžko dostupné porosty. Z tohoto důvodu se rákos sklízí výhradně v zimním období, od prosince do února. Rákosové snopy jsou svezeny na sklad, navršeny do kuželů a usušeny. Asi po měsíci, kdy je rákos dokonale suchý, se třídí - podle tloušťky a délky - do osmi základních kategorií. Nejdelší a nejhrubší stonky se používají k výrobě rákosového dekoračního pletiva a ostatních výrobků z rákosu, nejtenčí Restaurace - venkovní sezení (asi průměru cigarety) a nejkratší (do délky 160 cm) jsou vytříděny k použití do střešních rákosových systémů. Nejkvalitnější rákos, potřebný k výrobě střešních krytin, je dovážen z Maďarska, kde jsou příznivější klimatické podmínky pro jeho růst. Rákos vyskytující se v České republice, na Slovensku a v Polsku je pro svou nižší kvalitu vhodný pouze k výrobě rákosových rohoží a doplňků, ale pro experiment o. s. Barcie zřejmě stačí.

Uvědomil jsem si že si lidé dokázali najít dřív praci i v zimě, kdy byla pole zapadaná sněhem a stejně jako oni jsme další den téměř za jarního, ale mírně deštivého počasí vyrazili budovat naši sověstkou vlast. Práce to byla urputná a jelikož nemrzlo, tak jsme se místy brodili už vodou a kvalitě rákosu to také moc neprospělo. Nakonec jsem se náhodou octil jako dobrovolník v menší skupince spíše organizátorů, která odvezla úrodu kamsi nedaleko vesnice s romantickým názvem Zářecká lhota, kde jsme byli dobrou vílou po zásluze odměněni (pečeným kuřecím stehýnkem s chlebem). Jóóó, to se to pak podávají výkony! Jako zaměstnanec NUTRENDu, který se specializuje na doplňky stravy pro sportovce, o tom vím svoje.

Rozloučili jsme se a vydali se přidat zpět k ostatním, kteří se mezi tím vrátili na základnu a začali rozmrzat u kamen a ve spacáku. Velmi spontálně, ale naprosto v pravý čas se jedna účastnice chopila mojí kytary a pomalu vykouzlila úsměvy a dobrou pohodu na našich zmrzlých tvářích, svým středně tichým hraním a příjemně laděným hlasem, i velmi uvážlivě přebraným repertoárem. Několikrát jsem si totiž všiml, jak listuje i několik stránek než našla píseň, která by nebyla ani rychlá a příliš by rušila, ale ani né pomalá - to by se se zase rychle chtělo spát. Hold někdo se to nenaučí ani po létech a někomu to jde samo. Ta nespravedlnost!

Pomalu jsme se osusili, prijemne naladili a najedli, takže jsme měli dost energie na další program, který spočíval ve hře zvanou "Elektrifikace". Při té se celkem 18 účastníků rozdělilo na tři skupiny po šesti členech. Z toho si každá mohla určit kolik chce dodavatelů, tedy těch co budou chystat provázky, resp. vedení a stavitelů, tedy těch co budou spojovat tyče, resp. elektrické sloupy. Na každém z nich byl plán práce, tedy kombinace barev ke stavbě. Rozdělení sil a strategie byla na dvou předácích zodpovědných za komunikaci. A to jsem si říkal, že si alespoň o víkendu chvilku odpočinu od zavádění kabelů na Internet.

Po návratu, kdy jsem si zajezdil jako na snowboardu spolu s druhým předákem na stole obráceným nohama vzhuru následovala hra zvaná Byrokracie v tom smyslu, kdy označuje takový systém administrace, který se vyznačuje úsilím po získání funkcí a moci, nedostatkem iniciativy a pružnosti, nezájmem o lidské potřeby nebo veřejné mínění, tendencí přesouvat rozhodování na vyšší orgány, hromadění prostředků za účelem zachování a zvyšování moci apod.

Na úplný závěr si pak jednotlivé čety připravili "dobrovolný" program na téma jako Karl Marx, Utlačovaný lid a Revoluce. Ať už hudebně, divadelně, či tanečně. Totoho programu jsem se již nezúčastnil. Ne snad z ideologických důvodů, ale prostě protože jsem byl tak utahaný, že se mě po večeři, kterou byl jak jinak než boršč, nepodařilo probudit.

O to čilejší jsem byl po ránu a jako první moji činnost jsem si šel ohřát zbytek té báječné večeře. Načež se i ostatní začali probouzet a pomalu uklízet. Kolem deváté jsme se přidal k malé skupince, která šla do tamního římskokatolického kostela. Ač jsem nechtěl původně na mši nechtěl být celou dobu, tak jsem, po tom co jsem zahlédl farníky čekající s kytarou, basou, houslemi, trubkou a příčnou flétnou, zůstal v očekávání kulturního zážitku. Nelitoval jsem.. jednak hudba byla velmi příjemná, takový český folk-ghospel a jednak kázání bylo velmi vtipné. Jen tak namátkou... pan farář například přirovnal zpovědnici k oné místnosti, kde když cítíte tu potřebu, tak si ulevíte a pak to prostě spláchnete. Jindy zase nezapoměl zdůraznit, že to co si kdo upeče, tak si také sní! Týkalo se to naštěstí jen bábovek a jiných dobrot při setkání. I my jsme vydali zpět, dojíst naše dobroty, které jsme upekli.

Po úklidu matrací a nádobí jsme se rozdělili na skupinku která zůstala, pak většinu těch, co jeli směr Praha a tří, kteří jeli směr Č. Třebová. Tam skončila svoji pouť jedna pracovnice rudé brigády a tak cestou na večné časy k domovu a nikdy jinak, se vydalo již jen naše dvoučlené komando.

Foto z akce: http://bacrie.rajce.idnes.cz/Tenkrat_na_vychode_27.-1.3.09/